Láska nás může překvapit.

Ve škole nás překvapila písemka z matematiky. Nikdo z nás ji nečekal. Učitelka neměla totiž nejlepší náladu a my jako třída jsme jí tu náladu zkazili ještě víc tím, že jsme nebyli potichu a neposlouchali ji. Ale test byl překvapivě lehký. Byla tam látka, kterou děláme už dva týdny, takže ji každý musel zvládnout. Když nám to však opravila a řekla nám známky, Patrikova nebyla zrovna nejlepší. Dostal čtyři mínus. Já dostala za jedna. 

"Jak tak koukám, asi nemáš den, co?" prohodila jsem směrem k Patrikovi, který seděl sklíčeně vedle mě na parapetu. Byla velká přestávka, která trvala 20 minut, takže jsme si vždy sedli na chodbě na parapet, ale nesměla nás vidět  žádná učitelka, protože by ječela, že na parapetu se nesmí sedět. 

"No... Víš, mně tohle nějak nejde. Vůbec ty logaritmy nechápu!" svěřil se mi.

"Aha, no tak si sežeň doučování. Matikářka by ti určitě ráda pomohla!" radila jsem mu. Ale mé rady nebyly co platné.

"To ne. Už takhle mě nemá ráda a kdybych ji poprosil o doučování, tak by mi zhoršila známku o stupeň dolu! Však ji znáš, víš co potom udělala Petrovi." Měl pravdu. Matikářka si vybírala, kdo se jí líbí a kdo ne. Ti, co se jí líbila, těm přilepšovala. A ti co ne, tak těm dávala horší známky a když ji požádali o doučování, začala se po nich vozit ještě víc!

"A co třeba někde mimo školu? Nebo požádat některého z vyššího ročníku?" zeptala jsem se. Snažila jsem se přijít na nějaké řešení. Jenže on zavrhl i tohle. Pak už zbývala jediná možnost. A tou jsem byla já. Matematice i logaritmům jsem rozumněla, bavilo mě to a šlo mi to. Takže u mě nebyl problém.

"A co kdybych tě doučovala já? Logaritmům rozumím, mohla bych ti pomoct. Pokud ti to teda nevadí." navrhla jsem opatrně.

"Vážně? Byl bych moc rád. Ale nevím, jestli tě o to můžu vůbec žádat. Pomáháš mi pořád a vím, že sama máš málo času kvůli tréninkům." odpověděl nejdřív nadšeně a potom zoufale.

"V pohodě. Někde se čas najde. A moc dobře víš, že ti ráda pomůžu. Do druhého ročníku, nechci jít sama!"

"Ty jsi úžasná! Kdybych tě neměl, nevím co bych si počal. Fakt moc děkuju!" vykřikl a objal mě. Pak se ale rychle odtáhl. 

"Nemáš proč děkovat!" smála jsem se. "A můžeme se sejít hned dneska po škole? U mě nebo u tebe?"

"Jak chceš ty. Mě je to jedno. Rád se přizpůsobím své zachránkyni." usmál se.

"Dobře, tak po škole půjdeme k tobě a já ti ukážu ty logaritmy." domluvili jsme se. 

Tolik jsme se zapovídali, že jsme úplně zapomněli na čas. Rychle jsme se podívali na hodiny. Minuta do zvonění. Rychle jsme doběhli ke svým skříňkám a vzali si věci na chemii. 

Učebna chemie byla až ve třetím patře a my se nacházeli v prvním. Měli jsme na ni toho nejhoršího učitele na škole. Každý ho nesnášel. I za minutu pozdního příchodu dával poznámky. Úplně se na tom vyžíval. Do třídy jsme vpadli se zvoněním. Měli jsme nehorázné štěstí. Přišel pár sekund po nás. To bylo snad poprvé, co se o několik vteřin zpozdil. 

Přivítali jsme se, on si sedl za katedru  a začal zapisovat do třídnice. Podívala jsem se na Patrika a on na mě. Střetli jsme se pohledem a oba se potichu zasmáli. Poté jsme se celá začali věnovat chemickým rovnicím.