Láska nás může překvapit.

Kdo to asi může být? proletělo mi hlavou. Když mě mamka odvezla domů, tak jela do práce a vrátí se až večer. A taťka chodí taky večer. Strhla jsem ze sebe deku, nazula si bačkory a vstala. Pomalu jsem došla ke dveřím a koukla se kukátkem ven. Stál tam Patrik. Jakmile jsem ho spatřila začala jsem panikařit. Mám na sobě starý, opraný, vytahaný pyžamo. Jsem nenamalovaná. Vypadám jak po mrtvici. Vlasy rozcuchaný. Kruhy pod očima... Ale než se stihnu převléct a trochu zkrášlit, odejde. Sakra! Ač nerada jsem sáhla po klice. 

"Ahoj. Jsem rád, že tě vidím!" řekl nadšeně Patrik.

"Ahoj, pojď dál." pozvala jsem ho domů a poodstoupila, aby mohl projít. Zul si boty, odložil bundu na věšák, tašku si nechal na lavici a šel za mnou do obýváku. Rychle jsem sáhla po peřině a polštáři a hodila to na jednu stranu gauče, aby si mohl sednout. 

"Ráno jsem na tebe čekal před školou až do zvonění. Bál jsem se o tebe, když si nepřišla." začal starostlivě.

"Jo.. No, jak mě včera bolela ta hlava, tak jsem večer dostala horečku a dneska ráno jsem byla u doktorky a je to prej přechozená angína. dva týdny v posteli a antibiotika." vzdychla jsem.

"Aha. já myslel, že se ti něco stalo. Ale taky mě napadlo, že jak tě bolela hlava, tak si zůstala doma. Tak jsem si řekl, že zaskočím." pokusil se o veselý tón.

"Je dobře, že si přišel. Asi bych se jinak unudila k smrti. I když by sis měl dát roušku před pusu nebo ode mě sedět dál. Aby si taky něco nechytl. Nerada bych tě nakazila, víš." usmála jsem se. "Musí mi přece někdo nosit úkoly a sešity na dopsání, ne?" dodala jsem, když neodpověděl.

"To je pravda." zvolal. "Si mi připomněla... Donesl jsem ti pár sešitů. A zítra ti přinesu nakopírovanou látku, aby sis to mohla dopsat, ok?"

"Ok." souhlasila jsem. "Si strašně hodnej a starostlivej. Nevím, co bych si bez tebe počala. Děkuju." Byla jsem mu vážně vděčná. Nikdo jiný by kvůli mě nešel kopírovat látku, kterou zrovna bereme ve škole. Nikdo jiný by mě neměl takovou starost. Nikoho jinýho bych nezajímala tolik jako jeho. Byl vážně úžasnej.

"Nemusíš děkovat." smál se. "To je automatický přeci. Každý si musí pomáhat." No neni dokonalej? Ano, je.

"Co je? Se na mě tak usmíváš." 

"Promiň, jen jsem se zamyslela." rychle jsem uhnula pohledem.

"V pohodě." pronesl a pohodil hlavou, aby mu vlasy nelezly do obličeje. "A jak se cítíš? Máš pořád horečku?" zeptal se se starostlivým výrazem v očích. 

"Myslím, že mám jen teplotu. Ty antibiotika už začaly zabírat."

"To je dobře." 

Dlouze se na mě díval takovým zaujatým pohledem. Odtrhl pohled od mých očí a sjížděl mě pohledem. Pak se mi opět podíval do očí a začal roztahovat svoje ústa v úsměv. Nakonec se začal hlasitě smát.

"Máš hrozně pěkný pyžamo!" 

Koukla jsem se na svoje pyžamo a pochopila jsem. Na sobě jsem měla starý pyžamo, na kterém byl obrázek medvídka Pú. Mělo dlouhé rukávy i nohavice a bylo mi velký. No musela jsem vypadat příšerně.

"No, díky!" odpověděla jsem načuřeně a za chvíli se začala smát taky. 

"Vážně je pěkný! To ti koupila maminka, co?"

"Kdo jinej..."

Potom jsem se ho zeptala, co bylo ve škole a jestli jsem něco neprošvihla. 

"Tak prověrku si neprošvihla žádnou a ve škole se jinak nic zajímavýho taky nedělo. Jen kluci si vystřelili z třídní a celou hodinu jí prudili tím, že po ní házeli papírky, povídali si a vůbec jí nebrali vážně. Byla to hrozná prdel. Nakonec z tý hodiny odešla a už se nevrátilo. Ani se jí nedivím." sál se, když mi vyprávěl dnešní den ve škole.

"Takže nic o co bych přišla." usoudila jsem se smíchem.

Povídali jsme si pořád dál a dál a nakonec jsme zjistili, že už je pět hodin. 

"Naši se za chvíli vrátí z práce a asi by nebyli rádi kdyby tě tu viděli. Báli by se, že tě nakazím." řekla jsem sklíčeně.

"Pravda."

Nechtěla jsem, aby odešel, ale nebylo, co jinýho dělat. Byla s ním sice sranda a zvedl mi náladu. A už vůbec jsem se necítila nemocně!

Ještě mi dal ty sešity a pak šel do předsíně. Nazul si boty, navlekl bundu a hodil si batoh přes rameno. Otevřel si dveře a než odešel otočil se ke mě a rozloučil se: "Zítra přijdu, neboj. Zatím ahoj."

Než se otočil, dal mi rychlou pusu na tvář. Nebyla to snad ani pusa. Prostě se mi otřel o tvář.

"Tos neměl dělat. Ještě tu angínu ode mě chytíš."

"Ale já to udělal rád!" prohlásil a šel pryč. 

Než mi zmizel z dohledu, otočil se a usmál se na mě. Zamávala jsem mu a šla zase domů si lehnout na gauč a koukat na nudný seriály.