Láska nás může překvapit.

Když odešel, šla jsem si sednout zpátky na pohovku, kde jsme se ještě před dvěma minutkami líbali. Bylo to krásné. Úplně úžasně líbal. Nikdy jsem si to neuvědomila, ale asi se mi líbil už od vždycky. Když měl nějakou holku nebo se mu nějaká líbila a ke mně si přišel pro radu, jak na ní, tak jsem vždy pěkně žárlila. Ale nedala jsem nic najevo. Nejsem svině,  takže jsem poradila vždy dobře. Ale pak jsem se za to nenáviděla, protože mě hrozně bolelo, že měl jinou a měl ji radši než mě. 

Stále jsem tam seděla bez hnutí, přemýšlela a koukala do blba. Před očima se mi míhaly obrazy, jak se líbáme a tak. A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že kdyby tu nebyl, chyběl mi. Neměla bych se na koho obrátit, nikdo by mi neporadil. Prostě bez něj by se mi žilo hrozně špatně. 

"Sakra, všechno, co mi teď proběhlo hlavou nasvědčuje tomu, že ho miluju!" vyřkla jsem polohlasem spíše pro sebe než pro někoho. 

Ale v tom mě napadl jeden dobrý nápad!

****************************

Běžel jsem celou cestu do školy, abych se stihl aspoň omluvit než zazvoní. A celou dobu jsem přemýšlel, na co se asi tak vymluvím. Nemůžu přijít do třídy a říct, že jsem byl u své kamarádky a líbali jsme, a tak jsem zapomněl na čas. To nešlo. Za prvé by na mě určitě koukala, jak z jara a za druhé by se ostatní vyptávali, kdo to je a co spolu máme a možná by se i smáli. A to jsem nechtěl. Jediná věc která mě napadla byla, že jsem byl u doktora, ale zapomněl jsem si žákovskou, tudíž jí nemohu dát omluvenku. Jen teda mi ji mamka musí napsat. Určitě se bude vyptávat, kde jsem se flákal. Ale jestli nechci mít neomluvenou hodinu, tak hold budu muset jí říct pravdu. Snad to pochopí.

"Dobrý den!" vpadl jsem do třídy skoro bez zaklepání.

"No dobrý, dobrý! Můžeš mi říct, kde jsi byl? Vždyť za chvilku bude zvonit!" spustila na mě.

"Byl jsem u doktora, promiňte." omluvil jsem svoji nepřítomnost.

"A máš omluvenku?" zeptala se podezíravě. 

"No já jsem si zapomněl žákovskou doma. Ale zítra ji přinesu."

"To bych ti také radila. Dobře tedy a teď si jdi sednout, ať mi nerušíš můj výklad!" řekla a otočila se zpátky k tabuli, která byla skoro popsaná.

Zamířil jsem až dozadu do poslední lavice, kde seděl můj nejlepší kamarád Honza. Sedl jsem si a vyndal sešit a propisku. A začal jsem opisovat to, co bylo na tabuli. Za chvíli se ke mně nahnul Honza a pošeptal mi: "Dneska má nějakou dobrou náladu. Normálně by ti za pozdní příchod dala poznámku nebo neomluvenou hodinu. A kde jsi vlastně byl celou tu dobu? Předpokládám, že doktor ti ten cucflek, co máš na krku, neudělal, co? smál se porichu.

"Doprdele!" zaklel jsem tiše límec od mikiny si popotáhl blíže ke krku. "Potom ti to řeknu, ok?" nadhodil jsem.

"Dobře." souhlasil Honza.

Těch pár minut, co zbývalo do konce hodiny jsem už nějak přežil. Ale těšil jsem se až se zase zastavím za Lenkou. Uklízel jsem si věci z lavice do batohu, když mi v kapce zabrněl mobil. Přišla mi nějaká esemeska. Čekal jsem, že bude od operátora. Odemkl jsem mobil, abych se na ni mohl podívat. Byla od Lenky! Otevřel jsem ji, abych si ji mohl přečíst.

'Miluju te♥' napsala mi. Páni! Překvapila mě. Je zajímavé, že i když jsou to jen dvě slova, ak že vyjadřují tolik emocí a věcí! A že člověka tolik zahřejí u srdíčka. Hlavně ty pravdivá slova. A tohle pravdivé bylo, za to bych dal krk! Ale taky mě Lenka trochu naštvala, chtěl jsem ji to napsat první,ale předběhla mě. Klikl jsem na tlačítko odpovědět a začal psát. Ani jsem to dlouho nepromýšlel a napsal to, co bych jí na to normálně řekl.

'Ja tebe, berusko♥' přečetl jsem v duchu a stiskl 'odeslat'...

•KONEC•